Zapomenutý kostel?

Radost i pláč kostela sv. Františka a Viktora v Ostravě-Hrušově

Zapomenutý kostel.

Kdysi dominanta hrdého městyse Hrušova. Dnes poslední monument zašlé slávy.

Na jeho stavbě se podíleli nejen význační architekti tehdejší doby, jakými byli Heinrich von Ferstel a Max Schweda, ale také další významná jména vídeňské architektury a uměleckého řezbářství (Köplinger, Jeblinger). A nejen to, rovněž bohatí továrníci, především rakouští majitelé a zakladatelé první sodafabrik, kteří přesídlili do Hrušova, rodina s rytířským titulem von Miller zu Aichholz. Stavební firma, která se výstavby ujala, byla firma C. Hladische, která ve stejnou dobu skutečně nezahálela – souběžně byla stavěna toutéž firmou také ostravská katedrála Božského Spasitele (léta 1886-1893).

Novogotický kostel, s původním interiérem, který byl spolu se stavbou na jaře 2010 prohlášen za kulturní památku, se může pyšnit hned několika zvláštnostmi.

Za prvé stojí na hranici „světů“, pod kopcem Landekem (z německého Land-Ecke, v překladu „roh, kout země.“), nedaleko místa, kde se řeka Ostravice vlévá do řeky Odry. Nenápadný kopec Landek je historicky i geograficky významným místem. V jeho půdních vrstvách je nejen vepsána nejstarší historie, ale také z geografického hlediska je Landek ojedinělý – je posledním výběžkem České vysočiny, na severním okraji Moravské brány. Právě zde, pod Landekem, se „české hory“ lámou v Karpaty; jinými slovy řečeno, na tomto místě se Západ střetává s Východem. Kostel stojí na pomezí – hranici místa, které můžeme vnímat nejen jako zemi pravěkou (zemi lovců mamutů), jako Moravu (do středověkého konstituování Slezska), jako Pruské Slezsko čili „prajzkou“ (od roku 1742 do roku 1870), jako Německé císařství (do roku 1918), jako Výmarskou republiku (do roku 1920), ale také jako Československo (do roku 1938), posléze Třetí říši (do roku 1945), po válce opět jako Československo (do roku 1993) a nyní jako součást Česka. Během jeho historie se zde sloužily mše svaté v českém, v polském, v německém a latinském jazyce. Střetávali se zde tak lidé české, rakouské, německé, pruské, polské, slovenské i židovské národnosti.

Kostel je dále ojedinělý svou stavební konstrukcí cihlové věže, jakou v nejbližším okolí nenajdete, stejně jako vitrážovými okny, tzv. bucny, kde podobné jsou snad jen ve dvou dalších kostelích v ČR. Také varhany patří mezi tři největší nástroje v Ostravě (spolu s kostelem ve Vítkovicích a v Domě kultury v Ostravě). Věž kostela je vysoká 42 m, chrám je dlouhý 43 m, 9,6 m široký, výška v chrámové lodi je 10 m. Kostel je vystavěn z kamenných kvádrů a z červené pálené cihly.

Zajímavý a pohnutý je také příběh kostela. Již v době skic k jeho výstavbě došlo ke dvěma úmrtím architektů v jednom roce (Ferstel, Schweda). Po dokončení stavby čekal kostel dlouhých sedm let na své vysvěcení. Posléze přežil jak první, tak druhou světovou válku. Vystřídalo se zde ve službě celkově devět kněží, přičemž P. František Bijok zde sloužil dlouhých 38 let. Však také po jeho smrti došlo k několika zvláštním úkazům – přestaly jít hodiny na věži a ze zvonů zůstal funkční pouze umíráček…

Kostel zažil svůj věhlas a slávu, ale také postupný pád. Po II. světové válce počátkem 50. let býval natolik zaplněný věřícími, že se do jeho prostor nevešli a stáli až na přilehlé cestě. V letních měsících musely být zhotoveny ve stropě kostela větráky, aby lidé během bohoslužby neomdlévali. To se však v průběhu dalších let změnilo. Dnes je kostel téměř opuštěný a sám a jen pomocí několika nadšenců je postupně navrácen k životu.

K zvláštním jevům zde došlo také v době povodní v roce 1997. Navštívíte-li náš kostel, můžete si prohlédnout sepjaté ruce Panny Marie Lurdské, umístěné před zpovědnicí. Voda v kostele vystoupala až do výše 3,5 m a zcela zničila původní sádrovou sochu Panny Marie. Jen ty sepjaté ruce v modlitbě zůstaly vodou nedotčeny. Tehdejší pan farář byl rovněž udiven kyticí růží z obětního stolu, který byl také pod vodou. Růže i s vázou se po opadnutí vody vrátily zpět na své původní místo.

Po povodni prošel kostel mnohými opravami, nejrozsáhlejšími pak od roku 2007, kdy se postupně zprovoznila fara a posléze byla opravena věž, hodiny opět začaly odbíjet čas, rozezněly se zvony, opraveny a konzervovány a restaurovány byla některá vitrážová okna, v roce 2014 byly zrestaurovány nárožní fiály, které byly v havarijním stavu. Mnoho dalších prací kostel teprve čeká.

Naše poděkování patří především Moravskoslezskému kraji, který poskytl dotaci na rozsáhlou opravu cihlové věže, kteoru provedla firma WINRO, s.r.o. Dále Magistrátu města Ostravy, díky jehož dotacím byly zrestaurovány a celkově konzervovány některá vitrážová okna (celkově 9 velkých a 4 malá) a firmě Miloslava Hlavy HEAD 22 s.r.o. ze Šumperku a firmě Petra Švamberga – Vitráže z Tábora. Restaurátorskou práci na podobizně sv. Viktora provedla paní akad. sochařka Kapka Toušková.