Svátost manželství

Manželství je svátost
Tak jako manželství patří ke stvoření Božímu a je poznamenáno následky dědičné viny, má také účast i na vykoupení Ježíšem Kristem. Pavel píše v Listě Efezským (5,31 a následující) věty, které jsou dodnes základem pro křesťanské a církevní chápání manželství: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Tím Pavel srovnává manželství křesťanů se vztahem Ježíše Krista ke své církvi.
V křesťanském manželství se má láska a věrnost Krista ke své církvi stát viditelnou. Kristus miluje svou církev přes všechny nedostatky a nedokonalosti. Neopouští ji. Ale také vztah Krista k církvi má už svůj vzor, totiž v lásce Boha ke svému lidu Izraele ve Starém zákoně, který všemi časy věrně doprovázel. Tento „svazek Boha se svým lidem“ se opakuje v Písmu svatém a lze k němu přirovnat i manželství (Iz 50,1; Jr 2,2; 5,7). Bezpodmínečná věrnost Boha a Ježíše Krista lidem a církvi se má odrážet v lásce manželů. Láska partnerů v manželství může tak velmi odpovídat vztahu k církvi – není jen obrazem lásky Kristovy, nýbrž je Kristova láska prostřednictvím lásky partnerů v manželství přítomná. Proto Pavel nazývá manželství „hlubokým tajemstvím“. Mezi dvěma lidmi se tedy v malém děje to, co se děje mezi Kristem a církví ve velkém. Potud je Bůh poznatelný láskou manželských partnerů. Proto je křesťanské manželství svátostí, tzn. znamením, místem a prostředkem Božského jednání, a ne jen účelové finanční společenství nebo institucializovaná forma soužití za účelem rozmnožování a výchovy dětí.

Církevní sňatek
Církevní uzavření manželství je podle katolického chápání více než jen požehnání, které ještě přistupuje k již (na civilním úřadě) uzavřenému manželství. Tím, že si muž a žena – zpravidla před knězem nebo diákonem a nejméně dvěma svědky – řeknou slovo „ano“, udělí si navzájem svátost manželství. Církev váže platnost sňatku katolíků na tento církevní oddávací ritus, tak jako je každá svátost vázána na určitou formu (srov. k tomu dopis č. 14). Navíc může tímto způsobem obec vzít na vědomí a oslavovat to, co se týká také jí samé: Ve svátosti manželství se stává Bůh přítomným nejen mezi oběma manžely, nýbrž také určitým způsobem v obci. Přesto ale není a nezůstává svátost manželství omezena na církevní sňatek. Tato svátost je těsně spojena s příběhem manželského páru, který začíná už před uzavřením manželství a trvá až do smrti.
Ačkoliv se o manželství, zvláště křesťanském manželství diskutuje, rozhoduje se stále ještě větší část snoubenců pro církevní sňatek. Zdá se, že se to neshoduje s jinak domnělou ubývající důstojností víry a patrnou vzdáleností mezi církví a lidmi. Kvůli tomu je možné nezřídka slyšet, že církevní sňatek je pro mnohé pouze sváteční orámování svatby. Zevšeobecnění tohoto názoru by ale určitě ukřivdilo mnoha snoubencům. Většinou totiž snoubenci, i zdánlivě málo věřící, cítí, že se ocitají v rozhodujícím okamžiku svého života a zdaření společného záměru nezávisí pouze na nich.

Manželství a víra
V neposlední řadě váhá mnoho mladých lidí s definitivním uzavřením manželství s vědomím, že vývoj manželství nelze předvídat. Přesto nemůže člověk všechno úplně naplánovat, zajistit a vyzkoušet. Někdy musí dojít k rozhodnutí, jinak vše zůstává předběžné a odvolatelné. Po dlouhé době společného života se proto mnoho párů rozhoduje, právě s ohledem na založení rodiny, k uzavření manželství. V neposlední řadě proto, aby tak svému vztahu dali pevný i právní rámec. Církevní oslava posiluje vědomí, že patří konečně a navždy k sobě. To může být při budoucích krizích důležitou oporou. Mnoho starších, zkušenějších manželských párů to jistě potvrdí. Bezpečně není možné vyléčit manželské krize jednoduše vírou a modlitbou. Ale víra v Boha lásky a smíření zakládá v člověku víru v doživotní věrnost. Pomáhá partnerům v manželství přijmout jeden druhého, odpouštět a poskytnout novou šanci a mít odvahu nově začít, jestliže selhali a zklamali jeden druhého.
Z toho je také zřejmé, jak je důležité, že manželé se svatebním dnem náboženský život neodloží, nýbrž jej vedou i nadále.